Umění být sám sebou

Dva obrazy, jeden námět, jedna technika, jeden autor. Jak je možné, že jeden člověk dokáže namalovat jednu věc naprosto jinak?

Prozradím vám jedno tajemství. Jeden obraz je namalován z touhy po uznání a ten druhý z čisté radosti. Proč tomu tak je? Jak je možné, že ten krásný reálný obraz není malován z radosti?

On ale je. Jenže aby mohl vzniknout byly za ním hodiny a hodiny práce, kdy se radost měnila občas v zoufalství. Neustálé přeměřování, pozorování. A jediné, co mne drželo u toho tento obraz dokončit byla touha, že ho někdo bude obdivovat. Že někdo bude obdivovat mě! Slyšíte to ego? To je teda pěkně namyšlené, že ano 😉

A ten druhý obraz? Ten byl vytvořený během chviličky. Během té doby jsem se cítila šťastně uvolněně a radostně. Nezáleželo mi na tom, jestli se bude líbit. Mě už se líbil ten pocit, který jsem při jeho tvorbě prožívala. „Ale co když se nebude nikomu líbit?” Zase to ego, slyšíte? A nedá si pokoj a nedá.

Dnes už ho umím umlčet a tvořit pro pouhou radost z tvorby. Tento model také využívám ve svém životě. Je mi jedno jestli se můj život nebude někomu líbit. Nezáleží mi na tom, zda od svého okolí obdržím tisíc like, anebo žádný.

Záleží mi už jen na jednom. Zda si ten like dám sama anebo ne

Jak je možné, že jsem tedy kdysi malovala pro jiné a dnes pro sebe? Jak je možné, že některí lidé si svůj život tvoří pro jiné a né pro sebe?

Každý z nás se rodí, jako kreativní bytost. Naším hlavním úkolem zde na Zemi je tvořit.

Tvořit život

Proto nám byly dány nástroje, kterými tuto tvořivost máme realizovat. Jedním z nich je velikost čelního laloku našeho mozku ve kterém se ukrývá, mimo jiné, centrum kreativity. Také další části našeho těla, ruce, nohy,oči, uši, nos ústa, kterými můžeme cokoliv vytvořit a zrealizovat. Můžeme tak tvořit neustále.

Jedním z dalších darů nám byla dána touha tvořit.

Už od prvních dnů, kdy začneme své tělo jakž takž ovládat, všechny své dary zkoušíme a jsme nadšení, když cokoliv vytvoříme. Nějaký zvuk. Vyplivneme jídlo, anebo najdeme na zemi tužku a pokreslíme stěnu. Vše nás naprosto fascinuje a toužíme se stále více a více zdokonalovat.

Umění je pro malé dítě jednou z nejoblíbenějších činností. Kdykoliv chcete dítě zabavit dejte mu tužku a papír. Dítě začne okamžitě čmárat a zkoušet, co si všechno může dovolit. Co tužka udělá a jak to udělat znovu. Děti jsou tvorbou naprosto fascinované.

Baví je cokoliv zkoušet a objevovat a především být za své pokusy chválen. Již u prvních dětských výtvorů totiž můžeme dětskou kreativitu buď podpořit anebo potlačit.

Kreativitou nemyslím jen kreslení nebo modelování, ale kreativitu jako takovou. Chuť tvořit život.

Umění jako nástroj přijetí

Když dítě ukáže rodičům či vychovatelům svůj výtvor a ti jsou nadšení, dítě tak získává pocit, že to, co dělá má smysl. Od přírody jsme bytostmi, které chtějí být chváleny a přijímány, pokud je jejich dílo přijato, dítě se také cítí být přijato.

Bohužel problém nastvává ve chvíli, kdy je dětský výtvor odmítnut, nedejbože zesměšněn. Dítě tak může úplně ztratit chuť tvořit úplně. V lepším případě ztratí zájem o umění, v horším případě ztratí zájem tvořit vlastní život. Na druhou stranu se najdou děti houževnaté, které si řeknou: „Tak já vám ukážu, že nemáte pravdu.”

Jak mi umění pomohlo nalézt sebesamu

Jedním z těchto dětí jsem byla i já. Neustále jsem toužila po tom, abych byla přijatá, kamkoliv a kýmkoliv. Hledala jsem různé cesty.

Když jsem byla na střední škole naprosto mě okouzlila keramika. Začala jsem se jí intenzivně věnovat. Neustále jsem něco tvořila, díky svým přátelům, kteří mě zasvětili do umění hrnčířství a díky úžasnému panu profesorovi výtvarné výchovy, který mi umožnil každý týden docházet do ZUŠ trénovat točení, jsem se zdokonalovala stále víc a víc. Neustále jsem na sobě pracovala.

Po nešťastné první lásce se ale u mě otevřelo dávné zranění a já toužila být opět přijatá. Stejně, jako to malé dítě. Tehdy se pro mne umění stalo něčím jako nástrojem k přijetí okolím. Ale místo toho jsem se ocitla v bludném kruhu, ze kterého jsem nedokázala vyjít ven.

Stále více a více jsem na sobě pracovala. Kreslila, malovala, studovala, ale kýženého výsledku jsem nedosáhla.

Během mateřské dovolené jsem ale objevila pravou sílu umění.

Když jsem procházela nejtěžším obdobím svého života objevila jsem kouzlo automatické kresby. Začala jsem jí hlouběji studovat a zjistila jsem, že umění není jen o vystavování a prodávání, ale může být také léčivé, může pomáhat lidem dostat se z těžkých životních situacích. A tak jsem se jí začala věnovat intenzivně.

Již jsem se nesnažila namalovat dokonalý portrét, nebo krajinu či zvíře, chtěla jsem nakreslit obrázek, který někomu udělá radost. Ale abych toho byla schopna v první řadě jsem tu radost musela cítit sama. A tak jsem začala hledat způsoby, jak tu radost v sobě objevit. Uvědomila jsem si, že nejvíce šťastná jsem se cítila při tanci. Byla jsem svobodná a sama sebou. Začala jsem tedy tančit a následně kreslila automatickou kresbu. Nestačila jsem se divit. Vznikaly úžasné kresby, ale především jsem se cítila pokaždé uvolněná, odpočatá, nabitá energií a především šťastná a postupem času nesmírně vděčná. Tyto pocity jsem v sobě začala upěvňovat záměrně každý den prostřednictvím tance a automatické kresby.

A tak se zrodila artekinese

Byla jsem natolik vděčná, že jsem se o tyto pocity chtěla podělit i s ostatními lidmi. Ale artekinesi stále ještě něco chybělo.

Během rozvodu jsem se ocitla v další propasti a to propasti vlastních myšlenek. Začala jsem tedy vědomě pozorovat své myšlenky a emoce, které následně pohltily celé mé tělo a začala jsem si uvědomovat propojení tvorby a myšlenek.

Najednou jsem vědomě začala doslova „oblbovat” svůj mozek, když jsem měla těžké myšlenky, které mne zraňovaly, okamžitě jsem vzala papír a pastelky, pustila si píseň a pozornost odvedla pryč. Bylo to úžasně osvobozující.

Nejvíce však to, že během automatické kresby mě také začaly napadat náměty k obrazům. Začala jsem si se svými kresbami hrát.

A tehdy mi to došlo.

To největší kouzlo, které v sobě umění skrývá je kouzlo hry

Děti si během tvorby hrají. Neuvažují nad tím, zda se někomu jejich kresba bude líbit. Užívají si tu hru, ten daný okamžik a ten pocit. Proto je to tolik baví.

Rozhodla jsem se tedy k tomu svému malému dítěti vrátit a začít si opět hrát. Své obrazy jsem začala milovat jen pro to, že jsem si s nimi mohla hrát, že kdykoliv jsem se na ně podívala, tak jsem se rozesmála, protože jsem si na danou hru vzpoměla. Byla jsem šťastná a vděčná.

Byla jsem přijatá. Ne však nikým z okolí, ale sama sebou. Sama sobě jsem byla vděčná za to, že jsem si dovolila si takto hrát. Že už jsem se nemořila u stojanu a hodiny nepočítala a neměřila, aby byl portrét přesný a následně okolím přijatý. Ne. Teď jsem si hrála.

V tomto pocitu hravosti jsem si našla práci, kde jsem si mohla hrát dále a být šťastná.

Musela jsem zjistit, že pokud chce být člověk šťastný musí v první řadě přijmout sebe sama, musí si umět hrát a uvolnit se, aby dané pocity mohl cítit i ve chvílích, kdy se necítí nejlépe.

Rozhodla jsem se tedy, že již nebudu tvořit z důvodu, abych byla přijatá, ale abych byla šťastná. Proto začaly vznikat úplně jiné obrazy.

Šťastný totiž může být každý, jen občas potřebujeme něco, co nám k tomu pomůže 😉

Ať jsou vaše dny šťastné a hravé!

To vám z celého srdce přeje Bohunka

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů