Já, my naše děti a naše dary

bohumila.kohutova@gmail.com13.8. 20210

Nedávno se mi do rukou dostala úžasná kniha „Agnes a Zakázaná hora” od Veroniky Hurdové, alias Krkavčí matky. Už na prvních stránkách mi brala dech. Děj se sice odehrává ve fantazijním světě, v pralese, ale jakoby autorka popisovala náš svět, akorát s tím rozdílem, že ve světě Agnes si většina lidí byla svých darů, se kterými se rodila, vědoma již do věku 11 let, protože jim dospělí pomáhají jejich dary objevovat a ovládout, ale v našem světě se děje vše pro to, aby jsme své dary nikdy neobjevili, nejlépe na ně zapoměli, ztratili sami sebe a sloužili tak „vyšším cílům” vládnoucí třídě.

Jelikož sama učím ve školce a sleduji dění na poli českého vzdělávání, začínám zjišťovat, že to je neuvěřitelně promyšlený systém, jak lidi jejich darů zbavit.

Já jsem odmalička chtěla pracovat s dětmi. Jsem ráda v jejich společnosti, protože mě dokážou neuvěřitelně nabít svou energií, chutí objevovat svět a žít ho opravdově v každé vteřině. Ráda se od dětí učím to, co jsem sama již dávno zapoměla.

Žít.

Proto, když jsem si vybírala střední školu má cesta byla jasná. Pedagogická škola.

Jaké však přišlo mé zklamání, když jsem na první praxi padla do reality. Chtěla jsem utéct s tím, že toto já dětem dělat nechci. Okolnosti však díky bohu nebyly k odchodu nakloněné a já školu dostudovala. Ale během studia jsem utíkala k umění, ke tvorbě, abych i přes všechno čím jsem si v té době procházela zůstala sama sebou.

Umění mě neuvěřiitelně fascinovalo a proto jsem se rozhodla po střední škole studovat umění.

Až donedávna jsem nechápala, proč jsem šla touto cestou. Proč nejprve pedagogika a potom umění, vždyť to jsou dva naprosto rozdílné obory. Umělec nemůže učit, protože žije a myslí úplně jinak, svobodně, neplánuje, jen žije z minuty na minutu a tvoří z toho, co má momentálně k distpozici. Naopak pedagog musí mít vše dopředu naplánované do nejmenšího detailu, nesmí existovat žádné prostoje, aby se děti nedej bože nezačaly nudit a nevymýšlely hlouposti.

Ano, takto to bylo kdysi, přesně takto je systém školství nastaven již několik desetiletí. Hlavně nemyslet a nezlobit a poslouchat na slovo a dělat jen to, co nám někdo řekne.

Ale svět se mění a my jsme se ocitli v době, kdy školstí prochází neuvěřitelnou reformou. Ještě to není tak úplně znát, ale jste v oboru, začínáte ty změny vidět.

Najednou i učitelé chtějí učit jinak, chtějí více tvořit, chtějí své dary, které si i přes všehny nástrahy udrželi, vložit do své práce.

Děti nám svým chováním a svými diagnózami ukazují, že ony touží ve škole o něčem úplně jiném, než na co jsme byli zvyklí my a předchozí generace.

Žádají nás o pomoc objevit ty dary a ovládnout je tak, aby byli prospěšní lidstvu.

Dnešní děti si jsou plně vědomy svých darů, s tímto vědomím už se rodí. Přesněji řečeno, i my jsme si jich byli vědomi, ale dali jsme se mnohem snadněji zastrašit a ze strachu jsme své dary uzavřeli do vnitřnách skříněk na klíč a uložili je hluboko do svých srdcí a ve strachu, abychom o ně něpřišli násilím jsme je nikdy nevytáhli.

V dospělosti nám ale začaly chybět, proto spousta lidí dnes vyhledává různé terapie, alternativní způsoby léčby apod. aby jim pomohly tu skříňku opět vytáhnout a otevřít. Ale bohužel i v těchto oblastech na lidi čekají pasti, které jim tyto dary chtějí odebrat pro své vlastní užití.

A místo toho, abychom v dospělém věku plně vládli svými dary a pomáhali světu, lidstvu, planetě, tak bojujeme o znovuobjevení svých darů, ovládnutí jich a s mnohem většími nástrahami, které nám je chtějí zneužít, než když jsme byli děti a byli jsme chráněni dospělými. Teď už jsme na to sami a proto je to mnohem těžší.

Proto cítím silnou potřebu pomoci dětem odhalit jejich dary už v tom nejútlejším věku, aby již nemuseli v dospělosti procházet tak těžkými zkouškami, nemuseli padat na úplné dno do propastí ze kterých naštěstí vede jediná cesta a to vzhůru, aby dokázali rozeznat nástrahy a našeptávače, kteří je do těchto pastí chtějí dostat, aby tak konečně našly samy sebe.

Moc bych chtěla těmto dětem pomoci.

A co vy? Chtěli byste také svým dětem pomoci?

Pokud ano, napiště mi do komnetářů pod tento článek v čem si myslíte, že jsou vaše děti vyjímečné, kde mají talent a jaký je jejich dar.

S dovolením bych začala první.

Dary mých dětí:

Můj syn Míša má úžasný dar, obrovskou sílu a energii, která nutí člověka neustále něco objevovat, zkoušet nové věci. Má obrovskou fantazii, která ho přivedla k objevení kresby ve které svou fantazii může krásně manifestovat. Je neuvěřitelně citlivý, empatický a nemá strach se zastat slabšího.

Má dcera Amálka má neuvěřitelný dar, kam vejde, tam se naprosto vyčistí energie, všichni jsou veselejší, klidnější. I v té nejhorší atmosféře si dokáže vše zařídit tak, aby byla v pohodě. Dokáže milovat všechny lidi kolem sebe ať jsou jací jsou. Nebere si nic osobně, dokáže odpouštět, ale zároveň se umí za sebe postavit. Má talent jak ve verbální tak v nonverbální komunikaci, je to neuvěřitelná komička.

Mé děti mě toho přišly hodně naučit, především mi přišly pomoci obejvit mé ztracené dary.

A co vaše děti? Podělíte se se mnou a s ostatními o jejich dary?

PS: Tímto článkem nechci hanit výchovné metody předchozích generací. I ony měly důležitou úlohu ve vývoji lidstva a díky nim dnes víme, co opakovat a předávat dál a co naopak úplně vymazat. Stejné to budou mít i budoucí generace, protože i my máme své chyby. A to je normální 😉