Můj příběh

Umění v mém životě mělo vždy velmi důležité místo.

Ráda jsem ve volných chvílích tvořila cokoliv z čehokoliv a neustále mě bavilo vymýšlet nové a nové věci.

Také se pro mne stalo nástrojem, jak překonat těžké chvíle v životě.

Aniž bych to věděla, tak jsem se celý život vlastně připravovala na to,           abych jednoho dne vytvořila metodu artekinese, která spojuje výtvarné umění, tanec a práci s vlastními myšlenkami.

Tvořila jsem v podstatě neustále

Narodila jsem se jako hodně kreativní člověk.

A jak už to tak bývá, život nám připravuje různé situace, aby nám pomohl odhalit, co se v nás ukrývá, kde máme své silné stránky a jaké jsou ty slabé. Také já jsem v životě musela absolvovat několik „zátěžových testů” a proto jsem měla neustále pocit, že ve svém životě něco dělám špatně, že jsem špatná a tak jsem hledala způsoby, jak se změnit a být lepším člověkem.

Prošla jsem několika terapiemi od regresní terapie, přes kineziologii, rodinné konstelace anebo Techniku kvantového doteku matrixu a mnoho dalších. Spoustu věcí jsem si díky těmto terapiím uvědomila a především to, že vše v mém životě záleží čistě jen na mně. Na mých myšlenkách, postojích, jednáních a činech a také na mé vůli a schopnosti dívat se na dané situace určitým pohledem.

Za začátku jsem podléhala panice a neustále se na těžké životní situace dívala, jako na své selhání a často jsem se za ně trestala. Než jsem pochopila jejich význam a přijala je, jako lekce, které mi pomohou posunout se ve svém životě osobnostně dopředu. A také jsem musela zjistit, že...

...pokud chci něco změnit, musím nejprve pochopit, jak přemýšlím a proč a jak to následně změnit.

V tom mi velmi pomohlo umění.

Během tvorby jsem totiž nejprve sledovala své myšlenky. Jaké se mi honí hlavou, které mi jsou příjemné a které ne. Jak se cítím, když přemýšlím nad danou věcí. Také jsem vysledovala, kdy během tvorby nepřemýšlím a plně se soustředím, tak, že myšlenky nad běžnými starostmi nemají šanci.

Začala jsem se tomuto tématu tedy věnovat intenzivněji

Abych pochopila všechny souvislosti, musela jsem si projít tou největší zátěžovou zkouškou ve svém životě. Mateřstvím.

Když se mi narodil první syn, tak místo toho, abych prožívala své nejkrásnější období, jsem zažívala jedno z nejtěžších. Syn neustále křičel, nespal ve dne     ani v noci. Neměla jsem čas zajistit si ani základní fyziologické potřeby a často jsem upadala do naprostého vyčerpání a zoufalství. Začala jsem hledat způsoby, proč se mi to děje a prošla několika terapiemi. Nic moc se ale nezměnilo.

Moc mi ani nepomáhalo, že jsem se musela pro velké vytížení vzdát svého největšího koníčku a snu, výtvarné tvorby. Byla jsem čím dál zoufalejší.

Až jsem jednoho dne objevila automatickou kresbu. Její kouzlo mě okamžitě pohltilo. Nejen to, že jsem se u ní uvolnila, uklidnila, napojila se na vnitřního umělce uvnitř sebe, ale obrázky (i když to nebyly žádná díla hodná michellangela) se mi moc líbily. Začala jsem se o ní více zajímat a zjistila jsem, že kromě odpovědí na své otázky, které jsem během kreslení obdržela jsem v ní začala vidět také náměty pro své obrazy.

Tehdy jsem si začala hrát. Po dlouhých letech jsem se mohla uvolnit. A jelikož mé tělo bylo často v křeči, vždy jsem se před kresbou uvolňovala tancem, který je mou druhou vášní. 

Základní kámen Artekinese byl položen.

Když jsem otěhotněla podruhé, byla jsem v šoku. Těhotenství nebylo plánované jelikož se synem to nebylo zrovna snadné a já doufala, že budu mít čas nabrat dech, než se pokusíme o druhé miminko. Ale osud tomu chtěl jinak.

Strašně bála, že se vše bude opakovat

Ale naštěstí se u mne projevil pud sebezáchovy a já si poprvé řekla, že již nebudu číst chytré knihy ani články o tom, jak být dokonalou matkou, že vše zajistím pro to, aby dítě bylo v pořádku, mělo vše, co potřebuje a především abych já byla vyspaná, najezená a odpočatá a kdyby náhodou ne, věděla jsem, že mám ještě automatickou kresbu u které se vrátím zpět do klidu.

Vše jsem tedy přijala a v celé situaci jsem cítila klid a mír.

Narodila se nám dcera a už od první chvíle byla opravdu klidná a nic z toho, co jsme zažívali se synem se neopakovalo. Vše krásně plynulo. Tehdy jsem začala přemýšlet nad tím, v čem byl ten rozdíl.

Uvědomila jsem si jednu věc. U syna vše podléhalo jemu.

On byl na prvním místě a já až úplně na posledním. A když se narodila dcera, přehodilo se to. Jako když v letadle první nasazujete masku sobě a potom až dítěti. Na první pohled to může vypadat sobecky, ale já už dnes vím, že jedině tak dokážu své dítě zachránit.

Mrtvá mu masku jen těžko nasadím.

A přesně to mi svým křikem chtěl syn sdělit: „Mami, mysli první na sebe, buď sama sebou a dělej to, co máš ráda a to za každých okolností, i když se to někomu nebude líbit a bude křičet.”

Já tě potřebuji přesně takovou, jaká jsi!

Jen jsem tě přišel vyzkoušet, jestli opravdu víš, kdo jsi!”

Ale ani u dcerky to nebylo úplně lehké. Od jejich 10 měsíců jsem děti vychovávala sama.

A tehdy mi nastalo další velmi intenzivní, školící období. Jako by mi život chtěl říct:

„Tak teď už to všechno víš, tak se ukaž, jestli to dokážeš i v té nejdrsnější praxi.”

Jestli dokážu myslet i na sebe a na své potřeby, když mě děti nejvíce potřebují. A zda se už konečně také dokážu postavit sama za sebe a tím stát plně ve své síle.

Když jsem s dětmi zůstala sama, zhroutil se mi svět.

Neměli jsme moc peněz, museli jsme zůstávat stále ve stejném bytě, děti byly často nemocné, takže jsme kolikrát nemohli utéct ani nikam do přírody.

Každý den byl úplně stejný, jako ten předchozí, pohybovali jsme se mezi stejnými stěnami, které připomínaly bolestivé vzpomínky a v hlavě se neustále opakovaly stejné a stejné myšlenky.

Ocitla jsem se v pasti, ze které zjevně nevedla cesta ven.

Možná jen ta jediná.

Začala jsem tedy hledat řešení, jak se z toho, zdánlivě uzavřeného a kyslík odebírajícího, životního kola dostat. Měla jsem ale obrovské štěstí, že jsem kolem sebe měla úžasné a inspirující lidi. Do rukou se mi dostal časopis First class ve kterém Petr Casanova velice jednoduše vysvětluje, jak si sami tvoříme svůj život pomocí myšlenek. Ve stejné době mi do cesty vstoupil také Joe Diespenza, americký neurolog, který učí lidi, jak pracovat se svými myšlenkami.

Když jsem se pustila hlouběji do studia jejich práce, začala jsem si vybavovat situace, kdy mi to, co tito muži tvrdili, opravdu fungovalo. Všechny tyto situace měly v mém případě jednoho společného jmenovatele.

Umění

A tak jsem se pustila intenzivně do studia vlastních myšlenek a vlastní tvorby.

Čím dál častěji jsem si začala uvědomovat, že když budu ve svém životě dělat to, co mě baví (tančit, malovat, užívat si život podle svého nejlepšího mínění a svědomí) dokážu překonat i ty nejtěžší situace a hlavně budu v klidu, protože budu mít něco, co mě baví a pohání dál. Díky tomu také děti mohly být klidné a i když to pro nás nebylo jednoduché, společné dny jsme si užívali čím dál více.

Začala jsem tehdy malovat naplno. Již jsem ale nemalovala reálné obrazy, jelikož jsem zjistila, že během jejich tvorby spíš toužím po dokonalosti než po radosti a to mi nepřinášelo tolik kýžené štěstí. Začala jsem malovat obrazy podle automatické kresby. Obrazy, které mi přinášely radost. Vždy jsem se u jejich tvorby uvolnila a dostala se do stavu štěstí.

Tehdy dostala Artekinese svou finální podobu a já našla klíč k tomu, jak žít šťastný život, i když se v něm zrovna prohání uragán.

Život totiž není vždy snadný, ale je na nás, jak se k daným etapám svého života postavíme. Zda se jimi necháme zlomit, anebo v nich nalezneme poučení a návod, jak v dalších krocích našeho života neopakovat podobné chyby.

Člověk se totiž neustále vyvíjí a roste. Je to důvod, proč žijeme. Proto není potřeba se hroutit, jen občas musíme nalézt něco, co nám pomůže z dané situace elegantně vytančit.

A mým tanečním partnerem je umění.

A pokud Vás zajímá, jak to tedy dělám, vstupte se mnou do světa, kde umění pomáhá aktivovat naší pozitivní mysl 😉